Viktor Čech - text k výstavě Dancefloor 2012

Jana Babincová - Dancefloor

Obrazy Jany Babincové nám svojí na první pohled důslednou geometrickou a barevnou abstrakcí, která podléhá jasnému racionálnímu řádu, mohou v lecčems připomenout tvorbu konkretistů šedesátých let. Kdy se jasně artikulovaná abstraktní témata stala autonomním světem o sobě samotném. I když bychom tyto její malby mohli podezírat z jisté estetizované samoúčelnosti, lze z nich cítit jakýsi pevný řád, který v množství variant a kombinaci tvarů, barev a jejich vzájemných poměrů, drží všechny štětcem vyslovené možnosti variací pohromadě, aniž by došlo k pouhému ornamentálnímu budování kompozice a současně dělá každou z maleb osobitou. I když nám tato vnitřní nutnost neustále může připomínat zmíněné konkretisty, její variabilita navozuje otázku zdrojů z nichž při "kódování" svých kompozic vychází. Pokud nahlédneme pod pokličku jejího tvůrčího procesu, odhalíme, že se vskutku jedná o poněkud odlišnou podobu vztahu abstraktního a konkrétního, kde přirozený řád faktů kolem nás přechází do abstrahované vizuální řeči. Z reálného světa převzatá tematika, převedená do racionálních hodnot, ať již jimi jsou text či číselné hodnoty, se stává základem operace, která definuje kompozici a vztahy na každé z maleb. Pro toto "vizuální kódování" mohou být základem stejně tak lidská slova, tak i poměry ingrediencí kuchařského receptu. Právě v poslední tvorbě lze sledovat jistý posun od systému založenému na kódování kompozicí pomocí onoho mezičlánku logos - slova a jazyka, zastupujících významy, k vychodiskům konkrétnějšího charakteru, jakým je i její poslední práce Dancefloor.

Na rozdíl od předchozích prací Jany Babincové se její přístup u projektu Dancefloor poněkud posunul. Výtvarná forma se kterou se zde divák setkává, není jen překódováním nějaké informace do podoby výtvarně stylizovaného schématu, ale je přímočařejším abstrahovaným přenosem stopy a rytmu daného tanečního pohybu do podoby obrazu. Významnou roli zde také hraje posun malby na podlahu galerie. Zatímco v dosavadní tvorbě Jany Babincové se většinou jednalo o prezentaci podobných maleb buď ve formě pláten, nebo v monumentálnější podobě nástěnných realizací, tentokrát vlastně nejde jen o dvojrozměrný obraz, ale spíše o prostředí do kterého divák vstupuje. Jeho chůze po podlaze - malbě jakoby pobízí k opakování kruhovými fragmenty naznačených stop tanečního pohybu. Instalaci doplňuje decentně prezentované video, které dává nahlédnout do procesu vzniku díla. Autorka na něm vytváří v netrvanlivém materiálu stopy svého tanečního pohybu, které posléze posloužily k vytvoření namalované kompozice. Proces, jímž vznikla z v časoprostoru rozvinutého tanečního pohybu tato malba, v může také připomenout některé realizace průkopníků abstraktní malby, jako byl František Kupka. Podobně jako u nich je pohyb a rytmus převeden do vizuálně dynamické kompozice křivek a barev, kde hraje zásadní roli motiv kruhu či jeho části. Už název této práce ale naznačuje zásadní rozdíl. Jedná se o enviroment, který divákovi přináší jak bezprostřední vizuální vjem, tak i možnost znovuprožití autorkou “předtančeného” zážitku. Divák vstupuje do místnosti, která je současné scénou. Je jen na něm, jestli si malbou naznačené taneční pohyby zopakuje, nebo bude pouze vnímat místo jako prostor, ve kterém je po dobu trvání instalace zvěčněn pohyb tanečnice prostřednictvím média malby.

Viktor Čech