Jiří Valoch - Kódované obrazy Jany Babincové - Prostor Zlín 2006
Upřímně rád jsem tentokrát vybral k představení Janu Babincovou, jako další podle mne originální a tedy „pozoru hodnou“ umělkyni nejmladší generace – posledním podnětem se mi stala její výstava v Knihovně města Vyškova, kde žije ... Přesněji bychom měli říci, že „pendluje“ mezi Vyškovem, kde má rodiče, Olomoucí a Brnem, kde studovala, i Prahou, kam ji zavedly další životní peripetie ...
Na pedagogické fakultě olomoucké univerzity studovala výtvarnou výchovu a germanistiku, ovšem již tam skutečně soustavně výtvarně pracovala a její talent byl kladně hodnocen. Po ukončení bakalářského studia v Olomouci se rozhodla pokračovat v magisterském stupni na brněnské FaVU VUT. Šťastnou shodou okolností se nakonec dostala do ateliéru Petra Kvíčaly, který byl schopen jak podpořit její zájem o malbu, tak také rozvíjet její orientaci na geometrická a konceptuální řešení, v podstatě tedy spojovat subjektivní rozhodování s jasnou intelektuální reflexí.
Není bez zajímavosti si připomenout, že již v Olomouci vznikla celá řada v podstatě geometrických kompozic, které byly součástí úvah o proměnách jejího oblíbeného fenoménu – městské periférie - v dnešní době. Jednoduchá kompoziční skladba a hladká, v podstatě neosobní malba – tak bychom asi nejstručněji charakterizovali ty nejradikálnější detaily z Periférií.
Mne s mladou umělkyní seznámil Petr Kvíčala v roce 2003, když začaly vznikat její první kódované obrazy. Skutečně mne zaujaly již tím, jak důsledně užívala jazyka geometrie. Ale nejdůležitější byl onen nový konceptuální přístup, spočívající v tom, že určitá předem daná, jednoduchá geometrická syntax byla „naplněna“ barevnými segmenty podle předem daného klíče. Základem každého obrazu této umělkyně bylo vytvoření výchozího kódu – ke každému grafému, ke každému znaku abecedy byla přiřazena určitá barva, tento kód zůstal zaznamenán a potom důsledně aplikován při barevném naplňování určité struktury. Pro autorku to byl skutečně objev nového světa - možnost „transkribovat“ zvolený text do podoby „jejího obrazu“. Příležitostně jsem ji seznámil s pražským básníkem Ladislavem Nebeským, příslušníkem zakladatelského okruhu české nové či experimentální poezie šedesátých let, který jako jediný používá kódování, ovšem podle úplně jiných konceptů, dodneška (o jeho nové tvorbě jsme referovali v rubrice Představujeme v Prostoru Zlín). Shodli jsme se, že autorčina cesta je opravdu originální a zaslouží rozvinutí. To se Janě Babincové, věřím, skutečně podařilo : přitom je zajímavé i důležité, že volba textu je skutečně záležitostí autorčina subjektu. A protože se možnost takového konceptuálního převedení textu na strukturu geometrické malby objevila nejprve v autorčině snu, byla prvním vizualizovaným textem dětská modlitbička Andělíčku, můj strážníčku ..., z něhož se stala struktura čtverečků identické velikosti, postupně zaplňujících čtvercovou plochu obrazu.
Soustavně byl pak podobný koncept rozvinut při volbě nejfrekventovanější modlitby každého křesťana Otče náš ... Tu již umělkyně konfrontovala v české, slovenské, anglické, německé a francouzské verzi, obdélníkové obrazy s řazením vertikál zavěšuje umělkyně postupně pod sebou ... Obrazy Jany Babincové jsou na první pohled jiné než obvyklá geometrická abstrakce – nejsou to žádné neokonstruktivní systémy či serielní práce s jasnými syntaktickými pravidly, jež můžeme dříve nebo později přesně identifikovat, jak se s nimi setkáváme od šedesátých let, cílem není ani ryze optické působení, známé z předchozího desetiletí, nejsou to ani intuitivní konstrukce ploch a linií, známé z dvacátých či třicátých let atd..
Od poloviny šedesátých let postupně vstupovaly na internacionální uměleckou scénu nejryzejší, puristické podoby konceptuálního umění, nejčastěji v podobě textů, případně fotografických sérií ... Postupně se ale objevily různé možnosti uplatnění konceptuálního myšlení i ve sféře tradičního obrazu, jako způsoby determinování určité (většinou geometrické) skladby. Věřím, že se umělkyni podařilo najít novou cestu, jak determinovat geometrickou skladbu konkrétní významovostí. Někdy sice ponechává své obrazy fungovat bez komentáře jako nový typ geometrické výtvarné komunikace, ale optimální asi je, když u obrazu ponechá v nějaké formě zvolený kód a svou výzvu „decode it !“. Oba způsoby jsou ovšem možné – buď si divák pouze uvědomuje, že se setkává s geometrickými obrazy, jejichž syntax je jiná, protože jejich barevná skladba je odlišná od jeho zkušenosti, neboť je determinována tím, že to jsou de facto vizuální transkribce určitých textů ... Nebo může „vstoupit do hry“ víc a začne třeba text skutečně identifikovat. Ke kvalitě kódovaných obrazů této umělkyně patří, že v každé sérii prací přináší novou skladbu : ty první byly úplně jednoduché, počínaje sestavami čtverečků ve čtverci nebo linií v obdélníku. Následovaly soustředné kruhy s daným centrem, autorka ale vyzkoušela i rozdíl mezi naprosto komorními formáty a třeba obrazy 170 x 400 cm, kde stručný text vytvořil lapidární plošnou syntax, či malbu pruhů „od ruky“.
A konečně roku 2005 přichází s novou strukturou, která by při obvyklé barevné interpretaci tvořila optickou prostorovou iluzi, krychle někdy dokonce perspektivní. Důsledným respektováním kódu pak vznikají paradoxní situace, narušení této optické iluze. Právě to je nejnovější podoba autorčina poselství – tyto obrazy připomínají opticky fungující struktury, ale de facto jimi nejsou a již tím signalizují divákovi, že je to důsledkem zvoleného konceptuálního záměru, uplatnění kódování textu barvami jako determinujícího principu.
Jiří Valoch